CESTA NA JIHO-VÝCHOD
Největší stresy byly zřejmě z nejasné situace ohledně výjezdu a zpětného návratu do Evropské Unie se psem. Ještě v Oberwartu jsem náš výjezd směr Oradea konzultovala s několika německými přáteli a každý mě ujišťoval, že to není vůbec žádný problém… Jenže situace u nás byla více než rozvířena a opravdu jsem uvítala posunutí povinnosti krevních testů až na říjen. Jedna starost byla pryč a nadešla další, tentokrát ubytovací. Opět mě upokojili známí, že tam rozhodně seženu ubytování „na blind“, netřeba si rezervovat a hlavně komfort je za hubičku.
Nadešel den odjezdu: naši Fanču (žlutou Škodovku – Fábii) jsme nakrmili 52 litry naturalu, ač deklarovaný objem nádrže je 42 litrů! Tato skutečnost měla za následek, že se ručička ukazatele stavu nádrže nepohnula ani o píď až na slovenské hranice, kde jsme, k našemu úžasu dotankovali nějakých 14 litrů – opět až ke krku nádrže a žasli jsme, protože průměrná spotřeba byla tak trapně nízká, že i dieselový motor by měl co dělat…. Jinými slovy: Fanča nás odvezla nějakých 800 km daleko od domova bez jediného tankování.Faktem je, že jakmile ručička ukazatele se dostala na první značku, začala padat stále rychleji, a po půlce už byla opět na svých průměrových 8 litrech.
Rozhodli jsme se, že se přiblížíme co nejvíce hranicím, abychom neměli ráno honičku. S přibližujícím se hraničním přechodem směrem ven z Evropské Unie do Rumunska, jsme zjišťovali, že zřejmě penziony (natož hotely!) nebudou hlavním zdrojem výdělků, i hledali jsme tedy kemp. Bohužel, všude jen bažiny, močály, říčky a potoky a také spousty komárů. Poslední a nouzová varianta zněla přespat „někde“ ve stanu. Avšak i to „někde“ se stalo těžko dosažitelným: když jsme našli příhodnou louku mezi poli a na okraji lesa, radostně jsme vystoupili a pod ničivými nálety tamních agresivních komárů bleskurychle zase zahučeli do bezpečí naší Škodovky, kolem níž se záhy vytvořil doslova komáří krunýř. Mužská část naší výpravy mi oznámila, že rozhodně už nepoleze ven. Vyrazili jsme tedy zpět na silnici a zamířili opět do polí a protože se již stmívalo, nezbývalo, než opravdu urychleně postavit stan a „ubytovat“ se. Komářím útočníkům jsme moc šancí nedali, za 10 minut jsme již tábořili v bezpečí našeho stanu. K ránu nás probudil protivný déšť…
Výstava začínala v 10 hodin, od hranic jsme byli 7 km, a tak jsem ranní vstávání vypočítala tak, abychom v 9 byli na výstavišti. Vše šlo náramně podle časového plánu, dokonce ani na hranicích nikdo nic nechtěl, projeli jsme jakoby nic. Rumunsko. Nic se tady nezměnilo: oprýskané továrny, vymlácená okna, vybydlené činžáky, díry v silnici, spousty cedulí a ceduliček s upoutávkami na cokoli, kilometry povrchově vedeného potrubí a hlavně spousty dáčií, mopedistů a cyklistů, přičemž dopravní značky spíše krášlily ulice, než aby byly respektovány. Jediné pozitivum bylo, že jsme našli směrovky s nápisem CACIB, takže zabloudit bychom neměli. JENŽE! Při hledání směrovek jsem si všimla, že pouliční hodiny se zastavily pár minut před desátou – byly staré a rozbitý ciferník nasvědčoval, že již hodně pamatují. Avšak další objev mě donutil k přemýšlení, protože digitální hodiny na následující křižovatce ukazovaly taktéž devět padesátpět a to už bylo dost podivné, aby to byla náhoda. V ten moment jako když do mě střelí: vždyť je zde O HODINU VÍC!!! Což znamenalo, že nebylo devět, ale deset a výstava právě začínala. Nervozita ovládla celé auto. Zaparkovali jsme, vybalili věci a pelášili směr výstaviště.Bylo tam relativně málo lidí a pořadatelé čekali ještě dobrou tři čtvrtě hodinu, než se začalo posuzovat. Úmorné sluneční paprsky vysušovaly zbytky nočního lijáku a vše nasvědčovalo tomu, že bude velice teplý letní den. A také byl. Kasíček přišel na řadu až po poledni a nemít slunečník, jistě bychom se tam někde uškvařili….
Po výstavě jsme si udělali exkurzi po městě, po jeho okolí a báječně jsme si to užili. Pozdě odpoledne jsme se vydali zase zpět, do Unie, abychom si našli v klidu kde je Debrecénské výstaviště, a ubytovali se důstojněji, než noc předtím. Přejezd hranic nebyl o nic složitější, než ráno a tak jsme se poměrně rychle přesunuli. A v Debrecénu to začalo: našli jsme si celkem fajn kemp, ale odmítali zde přijmout Eura – že prý jenom forinty. Dobrá, v každém hotelu je směnárna, takže bychom do půl hodiny mohli bydlet. AJTA! Jak jsme se mýlili! V ŽÁDNÉM hotelu nám nechtěli směnit – a to jsme jich objeli snad šest! Začínala jsem propadat zoufalství: kolik hotelů může být v tomto městě? Hlavou mi lítaly myšlenky týkající se Evropské Unie, integrity, sjednocené Evropy a já nevím čeho všeho ještě a tloukly se s otázkami typu: Vědí tady vůbec, že jsou v Unii? Copak to Euro nemá žádnou hodnotu, že jej nikde nechtějí? Jděte k čertu s celou Unií – já potřebuji forinty, jinak se nenajím ani nevyspím!!! No, najezdili jsme po městě kolem stovky kilometrů – zklamaly i takové tutovky jako nádraží a tak zůstávala jen pěší zóna. Cestou jsem potkala několik směnárniček – samozřejmě, že zavřených – pracují jen ve všední dny. Obešla jsem všechny hotely a zbýval jen jeden – Grand Hotel ve velkém stylu, zlaté kliky, všude zrcadla a koberce, livrejíček, co otvírá dveře a uctivě zdraví. Vtrhla jsem tam zoufalá, nešťastná a odevzdaně jsem se optala, zda mi smění Eura za Forinty. Samozřejmě, zněla odpověď. Překvapivě jsem se optala znovu – co-že?! Ano, potvrdil recepční, a ukázal ne kurzovní lístek. Huráááá! Bylo mi jedno, zda mě ošidí, hlavně že jsem třímala v ruce ty zpropadené „fufníky“!!!
Ubytovali jsme se tedy v kempu, došli jsme si nakoupit, zcivilizovali naše člověčí schránky a šli spinkat. Cestu na výstaviště jsme měli najetou po paměti a tak by se nám bylo bývalo i krásně vstávalo, kdyby…. ... nezačalo lejt jako z konve.Lilo celou noc, i celý den. Kruh jsme měli venku a čivavy snad ani nemusely chodit, vždyť tam bylo asi 3 cm vody v trávě. My jsme si našli místečko v teple haly a vylepšovali si náladu pravým maďarským gulášem – každý jsme měli dvě porce: ňam, ňam.
Dobrodružství a stresy skončily a nám zůstaly úžasné vzpomínky na maďarskou puzstu, na širé lány neúrodné půdy, ráhna a studny, pasoucí se dobytek a na opravdové, nefalšované pastevce, kolem kterých vesele pobíhal středně velký černý psík – mé zamilované plemeno: MUDI. Tak jako chce každý vidět západ a východ slunce nad mořem, mohu doporučit sledovat toto i v puzstě; protože zem, která se táhne od nikam nikam, vzdáleně skutečně připomíná nekonečně klidnou mořskou hladinu. Je tam nádherně. Nepotřebujete peníze, jen silné ruce, trpělivost a štědré srdce. Na druhé straně však volám:
Sláva civilizaci!
Vilemína Kracíková, Oradea+Debrecén 2004
